Tyto půvabné trvalky jsou domovinou i na českých loukách. Přírodní druh je modrofialový, na záhonech našich prababiček byste obvykle našli růžové a fialové orlíčky. Rostliny se pěstovaly už ve středověku v klášterních zahradách. Snadno se množí výsevem a kříží se mezi sebou. Orlíček prošel desetiletími šlechtitelské práce a dnešní pestře zbarvené kulturní hybridy jsou výsledkem kultivace severoamerických druhů. Semenářské podniky nabízejí mnoho barevných variet nebo dokonce dvoubarevné kultivary s odlišným zbarvením kalichu a koruny. Podle druhu orlíčky vykvétají od dubna do července.

Orlíčky vynikají nejen barevností květů, ale i velkou rozmanitostí tvarů a velikostí listů. Z přízemní růžice šedozelených trojčetných listů vyrůstají větvené lodyhy, jež nesou květy s nálevkovitou korunou. Jedinečná stavba křehkého květu s elegantní ostruhou zaujme návštěvníky na první pohled. Květy nejsou příliš velké, ale orlíčky to dohánějí bohatostí kvetení a vyšlechtěné hybridy hýří pestrostí barev. Něžná krása jednoduchých i plnokvětých forem se skvěle doplňuje s denivkami, pivoňkami nebo kopretinami.

Jejich výška se pohybuje od 20 do 60 cm, takže uplatnění v zahradě je opravdu široké: od skalek až po smíšená rabata. Tato graciézní vytrvalá rostlina se hodí nejen do přírodních kompozic, ale i jako atraktivní doplněk trvalkových nebo letničkových záhonů. Zvláště vynikne jako jedinečná solitéra v předsadbě jehličnanů. Vyšší odrůdy jsou vhodné i k řezu. Odkvetlé a usušené stonky s plody – měchýřky – mohou být ozdobou suchých aranžmá.
Orlíčky jsou nenáročné, mrazuvzdorné pereny, ideální pro začínající pěstitele. Budou vděčné za polostinné stanoviště mezi keři nebo pod řidšími korunami stromů, na místě, kde je přes den pohyblivý stín. Sluneční úpal ani celodenní stín jim nesvědčí. Dopřejte jim dostatek slunce a propustnou, humózní, nevysychavou zeminu s obsahem vápníku. Po odkvětu se doporučuje rostliny seříznout. Špatně snáší přesazování, proto zahradníci radí nahradit starší rostlinu novým výpěstkem z jarního výsevu.