Za mého socialistického mládí jsme často záviděli lidem ze západního světa ledacos. Záviděli jsme jim jejich konvertibilní měny, které u nás byly nedostatkové a za které se dalo kdykoliv pořídit to, co bylo pro našince často nedosažitelným luxusem, záviděli jsme jim, jak mohli libovolně měnit své peníze za peníze jiné a rovněž podobně vzácné, a záviděli jsme jim, jak si mohli tehdy koupit kdykoliv a kdekoliv cokoliv. Záviděli jsme jim i jejich plné regály, i nabídky cestovních kanceláří, které se vysloveně podbízely s nabídkami, pro které bychom my udělali cokoliv.

Zatímco na Západě lidé užívali života, my jsme trčeli na své straně železné opony a měli jsme více než omezené možnosti. A to i co se cestování týkalo. Když chtěl člověk ze Západu jet někam v tamních končinách, vzal si pas a peníze a jel. Což jsme my nemohli. A když jel někdo takový k nám na východ, sice musel mít vízum a povinně směnit určitou sumu svých hodnotných peněz v notně nevýhodném kurzu a podstoupit ponižující kontroly na hranicích, ale přesto byl v záviděníhodné situaci. protože toho k nám i zpět pustili. Kdežto co my?

My jsme mohli obvykle cestovat jen po východním bloku. Po několika málo neatraktivních zemích, kde jsme často jen těžko sháněli i mizerné ubytování, protože hotely raději marně čekaly na atraktivní a solventní turisty za západu, než aby poskytly pokoj chudým našincům. Mohli jsme si vyměnit jen omezené množství nekonvertibilních východních měn a být rádi, že jsme rádi. A na Západ? Tam se dostali jen ti nejvyvolenější z vyvolených, protekční a důkladně prověření lidé. A i ti jen v roli chudáků.

To dnes už není. Dnes už jsme se i my stali těmi, s nimiž se počítá. Už jsme vcelku bohatí a svobodní, nepotřebujeme ani celní prohlášení, ani devizový příslib, ani svolení kdejakého úřadu. Obvykle se obejdeme i bez víz, na hranicích nejsme prověřováni ponižujícím způsobem. Můžeme kdykoliv a kamkoliv. A stačí jenom málo. Zbavit se pocitu, že jsme méněcenní chudáci z východu. Což nejsme. Což jsou jenom ti, kdo si to namlouvají.